Reddick (Bowling For Soup): „Lidem z nás bude špatně“

Slovo „zábava“ může být pro některé dnešní melancholické kapely zastrašující. Texaští punk-rockeři Bowling For Soup si ale už přes deset let na velké porci humoru přímo zakládají. Po vydání jejich nejnovějšího alba „The Great Burrito Extortion Case“ doufají, že vstříknou další velkou injekci humoru dnešnímu rockovému světu.

Kytarista Bowling For Soup Jaret Reddick nedávno poskytl rozhovor serveru Ultimate-Guitar.com, rozpovídal se o poslední desce a třeba o tom, že by jednou chtěl mít svou vlastní TV Show. Český překlad rozhovoru čtěte zde:

Skoro každý song na albu „The Great Burrito Extortion Case“ má ten klasický důvtip, který si kapela udržuje od svého začátku. Byla to vždycky taková sranda?
Já se pokouším dělat si srandu z věcí kolem mě víc než sám ze sebe. Když se někoho zeptám jestli je něco sranda, počkám si na jeho reakci a podle toho si dělám srandu já. Ikdyž odpoví jakkoliv, obvykle si z té odpovědi stejně vystřelím. Při nahrávání je vždycky velká sranda sledovat reakcí lidí ze studia když jim hrajeme naše nové songy poprvé. Oni vlastně slyší ty songy poprvé, ale podle jejich reakcí poznáte, jestli se jim líbí nebo ne.

Texty tvoří velkou část vaší hudby. Jsou vždycky to první, co máte napsané?
Obvykle máme na začátku jen pár řádků. K nim napíšeme nějakou melodii a celý song se po částech postupně dodělává. Obvykle když na textech začnu dělat, tak je napíšu za chvilku. Nebojím se psaní textů, je to fakt jednoduchý.

Je to zvláštní, že píšeš texty tak rychle a přitom máte v písních tolik dobře zapamatovatelných částí.
Když píšu texty, tak vlastně vyprávím svůj příběh. Mám rád věci, které mají začátek a konec. Takže když píšu texty, tak vždycky vím kde přesně skončím a ty směšné věci co píšu se obvykle stávají uprostřed songu. Vždycky se rád vracím ke svým starým textům. Erik (Chandler, baskytara) a já jsme nedávno nahráli akustickou verzi písničky co jsme měli kdysi na jednom demu. Byl to skvělý, krátký song, nebyl směšný, ale bylo skvělý vidět, na co jsem myslel před pár lety.

Tohle nebyla jediná akustická předělávka co jste udělali, že?
Jasně že ne. Protože naše poslední alba vždycky vznikají na akustickou kytaru. Kdysi jsem neměl akustiku vůbec rád, ale postupem času jsem si na ní zvykl a teď na ní vznikají všechny naše věci. Na akustiku zní každá skvěle.

Ve vašich písních je tolik energie, že si jde těžko představit, že vznikají na akustickou kytaru.
Je to trošku strašidelný. Když začínáme psát na akustiku tak moc netušíme jak bude song vůbec znít. Schováváme se za kytarama a ta energie je všude kolem nás. No a pak se převtělí do pár chlápků s kytarama a je to. Myslím, že tohle se s náma při hraní děje.

Jaké kytary používáš?
Hraju na Ernie Ball Axis Super Sport. Já mám fakt malý ruce, takže je pro mě na prvním místě pohodlný hraní. Gibson Les Paulky mají na mě moc masivní krk. Je pro mě problém dostat ruku okolo takového krku. Chris (Burney, kytara) má rád ten velký zvuk Les Paulek. Spojení těchto dvou kytar zní skvěle.

Jsou v textu k High School Never Ends tvé vlastní zkušenosti?
Napsal jsem ji před pár lety. Napadl mě její název a říkal jsem si, že je to dobrý, že to musím použít. Vlastně když jsem ji psal tak měl během pár dnů americký prezident několik řečí ohledně války. V té době to bylo hodně zlý. Když jsem ale zapnul CNN, tak hlavní zpráva byla, že Paris Hilton si musela nechat předělat nějakou fotku, protože se jí ta první nelíbila. Takže každý, kdo si zapnul CNN musel hledět na Paris Hilton, ale přitom se někde jinde válčilo. Tohle mě položilo, a tak jsem si vzpomněl na dobu ze střední školy, kdy nás tyhle věci nezajímaly a vzhlíželi jsme právě k lidem jako je Paris Hilton.

Ve videoklipu k High School Never Ends má každý člen kapely svého dětského dvojníka. Byla to velká sranda to natočit?
Jasně že byla! Celkově videoklipy nejsou ta nejjednodušší práce na světě, protože hodně času jen stojíte a neděláte nic, ale nám to vyhovuje. My si takové posedávání užíváme. Bylo to zábavný video a taky jedno z našich nejvíce rozpočtových. Museli jsme najmout nějaké lidi navíc. Natočily jsme 4 příběhy během 6 dnů a pak je dali dohromady. A ve výsledku se nám to fakt líbilo.

Kapela má hodně odkazů na 80. léta. Můžeme tedy říct, že vás to období fascinuje?
Určitě! To byla doba, kdy jsem byl teenager a vyrůstal jsem. V životě mě ta doba hodně ovlivnila. To byla doba kdy jsem procházel pubertou a kabelová TV byla nejdůležitější věci v mým životě. MTV pouštěla skvělý videa a myslím, že všechny kdo to sledovali to ovlivnilo. Věci jako filmy John Hughea jsou pro mě mistrovským dílem. Myslím, že když jste se v té době nenarodili, tak to nemůžete úplně pochopit.

Bylo tedy natáčení videa 1985 pro tebe dobrou zkušeností?
Natáčení toho videa bylo to nejzábavnější, které jsme dělali. Dělali jsme to jen v jedné místnosti, na jeden zátah a nemohlo to být lepší, protože jsme rádi když můžeme být pořád spolu. Takže to byl jeden den, kdy jsme celou dobu hráli ve strašidelným oblečení, něco jako měli Motley Crue. A takhle já se vlastně oblíkám asi od osmý třídy. A na makeupy a dělání šílených účesů jsem měl mámu.

Vážně ti tvoje máma dělala makeup a účesy?
Jo, máma byla v tomhle vážně skvělá. Když jsem byl na Junior High a začal jsem se oblíkat jako Motley Crue nebo Poison, tak se bála abych nepřešel k jinému „týmu“. Všech těhle věcí se účastnila a byla skvělá.

Bowling For Soup je jedná z mála kapel, která si v poslední době mezi temnějšími kapelami stále drží nálepku zábavné kapely. Neregistrujete nárust fanoušků?
Když jsme začínali řekli jsme si: „Hey, uděláme to, protože je to něco co nás baví a dělá štastnými.“ Všichni z nás byly předtím úplně v jiných kapelách. Chris a Erik byly v kapele, kde bylo všechno více folkový. Gary (Wiseman, bicí) byl v kapele, kde bylo všechno strašně technický. A já jsem hrál v kapele, co hrála death metal. Takže oproti tomu je tahle kapela pro nás opravdu velká zábava. Udělali jsme to, protože si to fakt užíváme. Vždycky to byl směr naš cesty.

Samozřejmě se navzájem bereme vážně. Chceme psát dobrou hudbu, chceme aby dobře zněla, aby naše show byly skvělý, ale zároveň se chceme skvěle bavit. Samozřejmě nás někteří lidi neberou vážně, což je v pohodě, protože to jsou lidi, se kterýma nechceme mít nic společného.

Jak moc se vám změnil život po nominacích na Grammy 2003?
Moc se toho nezměnilo. Můžeme říct, že jsme teď něco jako Dr. Bowling For Soup, byli jsme nominováni na grammy, ale pořád jsme ta stejná kapela, Bowling For Soup. Akorát jsme možná trochu více vidět a lidi si nás více váží. Některý věci jsou jednodušší na vysvětlování. Samozřejmě lidi z labelu z toho měli taky radost, ale náš osobní život to nijak výrazně nepoznamenalo.

Obvinili vás někdy fanoušci z toho, že jste se „zaprodali“ po tom, co jste se stali více populární?
Já tomuhle říkám Choroba Green Day. Napsal jsem o tom esej, je na internetu, takže jestli chcete můžete si ji zkusit najít. Už v době kdy jsme byli chudí a bydleli v přívěsu se našli lidi, kteří nás neměli rádi, ale my hudbu děláme pro ty, kteří nás chtějí poslouchat a pracujou proto, aby si mohli koupit naše desky. Někteří lidi vůbec nevěděli, že nějaká kapela jako jsme my je, ale když nás slyšeli ve všech rádiích začali se o nás zajímat. Nᚠcíl je, aby nás poslouchalo co možná nejvíce lidí a snad to ti lidi chápou.

Zpátky ke Green Day. Kdysi jsem měl takové období, že jsem si myslel, že je to jen moje kapela. Zas tak moc lidí je neposlouchalo, ale když jsem je pak slyšel v každém rádiu a začali je poslouchat úplně všichni řekl jsem si: „Hey, tohle je přece moje kapela!“ Řekl jsem si, že už je nebudu poslouchat, ale teď jsem naštvanej, protože jsem přišel o pár skvělých let. Myslím, že hodně lidí něco podobného během života zažije.

Je to jako když je vám 14 a nejste moc oblíbení ve škole. Tak si najdete kapelu, na kteou jste hrdí. Ale pak jednou příjdete domů a vᚠmladší bratr ji poslouchá taky, a spolu s ním všichni jeho kámoši a najednou je to jejich oblíbená kapela. Takže se naštvete a přestanete ji poslouchat. Ale je to pochopitelný. Myslím, že každý si tímhle prošel.

Mᚠpořád na starosti taky ty manažerské věci v kapele?
Jo. Pořád jsem v tomhle hodně zaujatý. Ale stal jsem se otcem a chci psát songy víc, než kdykoliv předtím. Hodně věcí jsem musel nechat, zavřel jsem manažerskou společnost, kterou jsem kdysi založil. Neříkám, že ji chci znovu otevřít, teď chci psát songy a chci je psát i pro jiný kapely. Chci, aby jejich texty byly jednoduše ještě lepší.

Už dlouho říkáš, že Nikki Six je tvůj hrdina. Měl si možnost se s ním někdy potkat?
Jo, měl. Ale jen přes dopisy. Bylo to v době kdy jeho nová kapela byla na turné, my jsme byli naturné. Takže jsem si s ním nemohl sednout a popovídat si. Ale i při psaní těch dopisů jsem byl hrozně nervozní. Bylo to něco co jsem si myslel, že se nikdy nemůže stát a stalo se to.

Prý bereš hodně isnpirace pro psaní z televize, napadlo tě někdy angažovat se v téhle oblasti?
Jo, je to něco o čem přemýšlím už fakt dlouho. Je to takový další můj krok. Předtím, než jsem začal dělat hudbu jsem byl herec, ale to už je fakt hodně dávno. Rád bych měl v TV nějaký pořad, něco jako Bowling For Soup Show nebo tak. Mám rád tuhle branži, uvidíme, nikdy nevíte co se stane. Určitě je to něco, k čemu bych se zády neotočil.

Jak teď budou vypadat další měsíce kapely?
Budeme dělat to co vždycky. Pojedeme na tour. V únoru jsme v Británii. Pak jedeme do Japonska. Chceme objet celé Spojené státy a chceme se podívat do každého města, které se nám líbí. Hodně věcí začínáme dávat na YouTube. Máme tam takový malý kanál. Prostě se snažíme dát fanouškům co možná nejvíc příležitostí se s náma vidět. Budeme hrát tak dlouho, až z nás bude lidem špatně. Já sám nás poslouchám 12 let a pořád toho nemám dost, tak uvidíme.